Asi není nic horšího, než potkat venku nevychovaného psa

Z takového setkání není nešťastná jenom jejich „oběť“, ale i oni sami. Často takové nepříjemné situace vznikají ale jen z neznalosti toho, jak pejska k správnému chování efektivně přimět. Co tedy patří mezi nejčastější problémy?

Procházka jen tak je špatně                 

Fajn je představa, že pes je na tom stejně, jako 3leté dítě, a to by nikdo a nikdy nevypustil jen tak do města. Především je třeba si přiznat, že ani žádné zvíře v přírodě se nikdy nejde proběhnout, jen tak, samo od sebe, pro proběhnutí samotné. To pro něj, samo o sobě, není odměna. Je to dáno tím, že úplně každý, a tedy i pes, má právo, a zároveň i povinnost, snažit se, učit se s radostí a uspět každý den. Ten úžasný pocit ze zaslouženého úspěchu, když se o něco snaží, něco se naučí a za to přijde odpovídající odměna.

Pes je šelma, to platí i pro „psa domácího“ a jejich přirozenou motivací i odměnou je potrava. Nikdo, ani pes, není geneticky vybaven dostávat odměnu zadarmo. Takže je jenom přirozené, když pes dostane odměnu od majitele. Prostě místo vlídného slova, pohlazení nebo pamlsků dostane celou denní dávku potravy během dne. Nejenže pes nikdy nemá hlad, ale ušetříte za pamlsky a vyhnete se obezitě.

Odměna, kterou při proběhnutí se jen tak pes dostává jaksi samozřejmě, nepochází sice od jeho majitele, ale z prostředí, které ho obklopuje. Pes ho může zkoumat, a tak uspokojit svoji zvědavost a touhu po poznání, očichávat a značkovat, co se mu zamane, štěkat, jak uzná za vhodné, jít, kam se mu zachce a ke komu se mu zachce.

A tomu má konkurovat majitel, přetrumfnout tyto vjemy, aby pro psa bylo atraktivnější nechat okolí na pokoji a přiběhnout na přivolání. To je velmi těžký úkol. Pokud psovi dovolíte, aby se rozhodoval mezi odměnou z prostředí a pohlazením nebo pamlskem od vás, na 90 % to nejspíš prohrajete. Proto je procházka bez přirozené motivace a kontroly zbytečná a nebezpečná jak pro psa, tak i pro jeho okolí.

 Zákazy nefungují

Celá situace je ještě o to horší, že na psa nefungují zákazy. Odnaučit například psa žrát ze země, co kde najde, je stejně těžké, jako odnaučit člověka sbírat tisícovky (kdyby na ně náhodou na ulici někde narazil). A když se se psem potom přetahujete o něco, co našel a chce to sežrat, pes si je naprosto jistý tím, že ho chcete o tuto „cennost“ připravit a nechat si ji pro sebe jako jeho konkurence. Logicky – kdo z vás si nechá vzít tisícovku, když už ji našel a drží? Anebo řízek, do kterého jste se právě zakousli? Pamatujte na to, až se opět něco podobného stane. Doporučuji nechat to v tom případě být a příště si dát větší pozor, aby se pes k něčemu takovému, na zemi ležícímu, nedostal, protože pes za špatné chování NIKDY nemůže. Správné chování – přivolání i pouštění se musí pes naučit.

Cílem je rovnováha

Procházka bez programu má smysl, když si pes potřebuje odpočinout od učení. Takže stačí jednou nebo dvakrát týdně a tím vznikne rovnováha mezi odpočinkem a učením. Pořád platí, že odměny od majitele musí být důležitější než odměny z prostředí.

Na procházce bez problémů

Dobrý nápad je třeba spojit procházku s určitým programem, s upevněním nebo zatížením chování, které pes již umí, například s přivoláváním nebo chůzí na vodítku, střídat místa, časy a situace. Pointa je v tom, chtít po psovi chování, které v té chvíli sám od sebe nenabízí, a když udělá, co chcete, patřičně ho odměňovat. Potom pro něj bude vždycky odměna od vás důležitější než odměny, které může čerpat „jen tak“ z prostředí.

U přivolání začnete tím, že psa budete přivolávat čili použijete tzv. „gesto“, tedy konkrétní situační signál, jednoduchý bod soustředění.  Jde o ruku majitele a pes se naučí ji sledovat a následovat, a to díky přímé a nepřímé odměně. Pes se naučí, že dotknout se ruky – gesta a následovat gesto se mu vyplatí.  Potom ho stačí odměňovat tak dlouho, až u vás zůstane čili vám nabízí chování „být u vás“, protože ví, že se mu to vyplatí, a vy budete pro psa tím nejdůležitějším na světě. Potom dejte signál „volno“ a přestaňte psa odměňovat, ať nabízí jakékoliv chování, ať si pes jde, kam chce, odpočívá a postupně tuto dobu prodlužujte. Tak se pes naučí, co znamená povel „volno“ čili odpočinek, protože za žádné chování, které nabídne, neobdrží odměnu.

Když se pes uvolní, začněte ho přivolávat. Cílem je opět nalezení rovnováhy – pes si sice dělá, co chce, ale přitom vás kontroluje a je připravený spolupracovat. Důležitá je kontrola. Kdyby pes zjistil, že na přivolání nemusí reagovat, bude se spolupráce s ním jen zhoršovat. Když pes nereaguje na váš povel správně, využijte delikátní diskomfort a udělejte vodítkem jemné ťuk, ťuk, ťuk. A ihned přestaňte, jakmile pes začne reagovat správně. Je to stejný princip jako pípání v autě, když nemáte zapnuté pásy. Když si pásy zapnete, nepříjemný zvuk ihned přestane. A samozřejmě se vraťte k učení, buď k upevnění nebo zatížení chování, aby se chování zlepšilo, protože pes za špatné chování nikdy nemůže.

Pořád platí, že každá změna místa, času a situace je pro psa nové chování. Takže mějte trpělivost, prosím.

Totéž platí pro chůzi na vodítku bez tahání a můžete si vybrat, kterou z 5 částí dané činnosti – zahájení, prodloužení, míjení, změna směru a ukončení – budete právě rozvíjet. Upevňujete prodloužení chování – netahání na vodítku? Odměňujte, když pes netahá. Trénujete míjení nebo změnu směru? Odměňujete správnou reakci na oslovení. Důležité je si uvědomit, že k tahání má pes vždy nějaký vlastní důvod. Proto jen pouhé zastavení tento problém nikdy nevyřeší, protože to lákadlo tam vepředu je pořád. Musíte se proto otočit na druhou stranu a jít tak dlouho, dokud pes opět nejde na vodítku bez tahání. Ano, jistěže můžete ze začátku strávit 30 minut na 20 metrech, jak chodíte tam a zpátky. Jestli psa milujete, není to problém. Druhá možnost je totiž jen psa zlomit vysvětlováním, tónem hlasu nebo hrubým cukáním za vodítko.

Venčení je pro psa chování jako jakékoli jiné. Výhodou je, že ho pes sám nabízí. Potřebujete pouze chování zvané venčení spojit s místem a s časem, kde a kdy se tak děje. Není nic jednoduššího. Prostě ho za toto chování na správném místě a čase odměňujte. Je to fajn, zvlášť když třeba spěcháte do práce.

Venčení bez vodítka?

Pes bez vodítka je šelma bez kontroly. Ať vám někdo říká, co chce, tak je to pravda. Ano, výjimky potvrzují pravidlo a jsou psi, kteří si nechají líbit cokoliv a nic neudělají. Mějte ale na paměti, že se psy je to jako s lidmi. A kdo z nás, lidí, si nechá sáhnout na hlavu, nebo na zadek, a bude držet bez hnutí? Proto musí být pes na vodítku, aby byl pod kontrolou svého majitele.

Až vám někdo bude tvrdit, že jeho pes reaguje na přivolání na 100 %, tak se ho zeptejte na dvě věci.

  1. Co se stane, když kolem poběží zajíc nebo kolem psa hárající fena nebo dotěrné štěně? Co se stane, když se na psa vrhne cizí dítě a začne mu třeba strkat prsty do očí? Jak takovou situaci zvládnete, když nebudete mít psa pod kontrolou?
  2. Jak to dokázal, že jeho pes reaguje na přivolání na 100 %? Když nedostanete jednoduchý a smysluplný návod, který pochopí a zvládne použít i dítě, tak si buďte jistí, že jeho pes je zlomený a utlumený. Nenechte se v takovém případě urážet majitelem psa, který tvrdí, že jste neschopní a že on to vše psa naučil, ale přitom vám neřekne konkrétně a jasně jak.

 

Ano, pracovní nebo výkonnostní psi zvládají přivolání na 100 %, protože jejich výcviku se někdo věnuje na plný úvazek. Představte si ale, že mezi psy jsou něco jako olympionici. Kolik museli věnovat jejich majitelé tréninku času, odříkání a trpělivosti, než to zvládli, tak totéž by měl dostat i váš pes. A jestli ne? Pak je to 50/50, jak to dopadne. A ještě něco. Představte si, že to výše zmíněné malé dítě nebo štěně je vaše. Spolehnete se potom na těch 50 %, že jeho setkání s cizím psem bez vodítka dopadne dobře?

Stopovačka není ostuda

Takže odpověď na otázku, jestli nechat psa na volno, u mě zní ne. Ano, existuje nutnost fyzického rozvoje psa, což potom pro majitele znamená rychlou chůzi nebo výklus, eventuálně i jízdu na kole. Na volno je možné pustit psa jen v jinak kontrolovaném prostoru, například ohrazeném. Takže pes na vodítku nebo na dlouhé šňůře, stopovačce není ostuda, je to odpovědné jednání.

Samozřejmě i pes ale potřebuje vlastní čas, čas pro sebe. Já to dělám tak, že jednou za čas jdeme s Arim do lesa, Ari má na sobě stopovačku a já, většinou, nedržím její konec. Když se cokoli stane, nikdy nebudu muset honit psa a sápat se mu po krku, ale klidně chytím konec vodítka a opět nad ním mám kontrolu.

Když pes potká psa – a člověka

Základem je osobní prostor psa a ten má velikost přesně na délku vodítka. Dovnitř může někdo jiný jen se souhlasem majitele i psa. Zažil jsem lidi, kteří se mě ptali, jestli si můžou Ariho, což je americký stafordšírský teriér a 30 kg svalů, pohladit. Naučil jsem se jim odpovídat: „Zeptejte se jeho”.

Jak tedy na setkání s cizím psem? Udělejte to takhle:

  1. Stůjte bokem k psovi, protože čelní pozice je dominantní a vyzývavá.
  2. Dejte ruce dolů a čekejte, jestli si pes sám od sebe k vám přijde pro „kontakt“ – pohlazení, podrbání.
  3. Pes má právo od vás kdykoli odejít, nic vám nedává právo psa v tomto ohledu omezovat, ani v dobré víře a milým objetím.

Naopak pes by neměl mít možnost přiblížit se k člověku nebo cizímu psovi, pokud si to ten člověk nebo pes nepřeje. Nejhloupější věta, kterou jsem kdy slyšel, zní: „Můj pes si chce jen hrát, on vám nic neudělá.“ Nerespektuje totiž, že ten druhý si třeba vůbec hrát nechce a může se cítit takovým chováním cizího psa ohrožen.

Podobně hloupá je „mantra“ klasické socializace: „Všichni psi si chtějí spolu hrát, chtějí se setkávat a nesmí se kontaktu s jinými psy bránit.“ Takhle to prostě nefunguje.

Člověk prošel 100 % socializací ve školce i ve škole, a přesto si vybíráme, s kým se zastavíme. Ano, hodně z nás zvládá setkání s cizím člověkem, ale vždy si chceme vybrat, s kým si budeme „hrát“, povídat si nebo provozovat jiné společné aktivity. A existuje i spousta lidí, které tzv. „nemusíme“ a nikdy s nimi nebudeme dobrovolně v sociálním kontaktu. Proto je i u psů zásadní, aby socializace nebyla automatická ani násilná a aby vždy byla odměněna. Pes má právo se násilné socializaci bránit a nikdo ho za to nesmí trestat. A jen hlupák rozhoduje za psa, co je a není pro něj důležité nebo nebezpečné.

Jak ale potom řešit nesprávné – reaktivní chování, tedy situaci, kdy pes na něco reaguje, na nějaký podnět, a to buď radostí anebo negativně?

Je zvláštní kolik lidí řeší, když pes radostí skáče nebo olizuje. Co když je to jeho projev lásky? Když se budete bránit, pro psa to znamená, že ho nemáte rádi. Proto nesmíte trestat, ale musíte naučit správné chování – například reagovat na povel „sedni“ anebo „gesto“.

Pozvolné učení              

Nikdo nechce agresivního psa. Ale pes má pro své chování vždy důvod – strach, ochranu sama sebe, zdrojů, prostoru nebo smečky atd. Takže opět ho nemůžete trestat za přirozené chování. Tohle řešení je těžší, protože pracujete s pocity. Ideální je technika „kontrapodmiňování“. Udělat z negativního podnětu nejdřív podnět pozitivní a teprve potom neutrální. Spojíte psa a daný podnět – cyklistu, auto, zvěř atd. s odměnou, nejdřív na bezpečnou, potom na útěkovou a teprve potom na kritickou vzdálenost. Nejdřív zmizí reaktivní chování a získáte pozitivní reakci a tu postupně přestanete odměňovat až získáte neutrální reakci – cyklista, auto, zvěř nejsou důležití, vůbec nestojí za jakoukoli pozornost. Když vynecháte tu pozitivní reakci, bude učení velmi, velmi dlouhé a komplikované jako u člověka. Odborně se tomu říká habituace – zvykání si.

Je lepší držet pavouka a zvykat si nebo dostat zaplaceno?